Každý jednou zašel do knihovny, každý alespoň jednou navštívil muzeum nebo galerii, ale kdo se může pochlubit tím, že byl někdy v archivu? V instituci málo známé a těžko představitelné. A přitom je archiv podobným zařízením jako výše jmenované ústavy, které společně chrání a zpřístupňují kulturní dědictví světa uložené v nejrůznějších písemnostech, ve zvukových a filmových záznamech nebo v trojrozměrných sbírkových předmětech.
Archiv je společností vnímán jako jakési tajemné odtažité místo, kde se zastavil čas. Obvykle tento pojem evokuje v lidských představách nějaké skryté podzemní prostory, kam sotva zabloudí živá duše; a pokud ano, spatří jen stohy starých papírů, jež se tísní pod náporem prachu. Mezi nimi archivář, podivná bytost s vzezřením čaroděje Čáryfuka, která se tiše pohybuje v nepřehledných regálech, aby uskladnila další zašlé knihy a zažloutlé spisy. Co vlastně archiv ukrývá, se běžný smrtelník nikdy nedozví, neboť kolem archivu panují velké tajnosti. A pokud se již něco doví, narazí vzápětí na nepřekonatelnou hráz nepřístupnosti archivovaných dokumentů i na neochotu odpovědných míst na tom cokoli měnit.
Tato všeobecná představa archivu je dnes stejně mylná jako tradovaný názor o množství železa ve špenátu. Archiv je především odbornou institucí, která po dlouhá staletí uchovává veškeré významné písemnosti produkované společností. Zejména jde o dokumenty veřejné správy a organizací zřízených státem, kraji, městy nebo obcemi, v druhé řadě se jedná i o písemnosti soukromých právnických a fyzických osob. Představit si je lze jako tradiční listinné nebo knižní památky v rukopisné a tištěné podobě, které se na našem území dochovaly již od poloviny 11. století, tak i jako novodobé dokumenty (např. fotografie, filmy, magnetické pásky, digitální soubory) z posledních desetiletí. Uloženy jsou v archivu, v moderních klimatizovaných depozitářích za účelem zachování paměti o minulých událostech, osobách, místech a věcech, které nějakým způsobem zasáhly do historického dění. Ne nadarmo se o archivech mluví jako o tzv. paměťových institucích.
Z výše uvedeného se již rýsuje rozdíl proti mnohem známějším knihovnám. Jimi uchovávané písemné svědectví se zaměřuje na literaturu vydávanou různými nakladatelstvími i na nejnovější formy publikování zahrnující multimediální dokumenty v počítačové podobě (např. elektronické zdroje, webové stránky). Jinými slovy knihovny shromažďují dokumenty vytvořené za účelem co nejširšího publikování způsobem, který byl v dané době obvyklý. Na rozdíl od většiny knihovních dokumentů oplývají archivní písemnosti (tzv. archiválie) jedinečností, protože v drtivé většině existují pouze v jednom jediném exempláři uloženém v příslušném archivu.
Je pochopitelné, že smysl jakéhokoli utajování archiválií se vytrácí. Archivy své dokumenty přehledně a bezplatně zpřístupňují, a proto kdokoli, kdo dosáhl příslušného věku, může navštívit archivní studovnu a vyžádat si vybrané historické písemnosti k prezenčnímu studiu. Na stránkách farních matrik se zahloubá do rodinné historie, objeví vzdálené předky a s pomocí starých pozemkových knih a dalších písemností prozkoumá rozsah rodového majetku i jiné dobové reálie z každodenního života. Anebo se s obdobným zájmem pustí do hlubšího poznávání regionálních dějin, které se zrcadlí v obecních, farních anebo školních kronikách. Prostřednictvím obrazových archiválií (nejčastěji map, vedut a fotografií) zjistí proměnu sledované krajiny a postupnou úpravu sídel i jednotlivých stavení.
To jsou namátkou jen dva příklady využívání archiválií. K těm dalším nabízejí archivy svou prací co možná nejlepší podmínky, aby bylo naplněno jejich poslání, tj. bezpečně uchovat a zpřístupňovat archiválie za účelem jejich širokého využití.
Archivem se rozumí instituce, která je zřízena ze zákona nebo které byla udělena akreditace podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V obou případech musí archiv splňovat náročné stavebně-technické, prostorové, bezpečnostní, materiální, finanční a personální podmínky pro péči o archiválie a jejich ochranu.
Archiváliemi jsou míněny jakékoli dokumenty, které z pohledu praktického užívání pozbydou své potřebnosti pro toho, kdo je vytvořil (tj. pro původce), ale přitom si ponechají svůj celospolečenský význam v zaznamenání svědectví o nějaké skutečnosti, která je již minulostí. Archiváliemi se tyto dokumenty stanou po uložení do archivu.
Archivy v ČR se rozdělují na veřejné a soukromé archivy.
Mezi veřejné archivy patří:
- Národní archiv;
- Archiv bezpečnostních složek;
- státní oblastní archivy (v Praze, Třeboni, Plzni, Litoměřicích, Zámrsku, Brně a Opavě);
- státní okresní archivy (jde o vnitřní organizační jednotky státních oblastních archivů);
- specializované archivy (resortní archivy, archivy ústavních institucí, archivy univerzit a vysokých škol, knihoven, muzeí, rozhlasové, televizní a filmové archivy);
- bezpečnostní archivy (ukládají archiválie obsahující utajované informace);
- archivy územních samosprávných celků (Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a Ústí nad Labem).
Více na webové stránce České archivní společnosti.